Catahoula

Toto je úryvek z konverzace nejen mojí, ale i řady mých kamarádů a přátel, kteří způsobně se psem na vodítku vyrážejí na procházku a při této příležitosti se stanou terčem útoku volně pobíhajícího psa. Pokud se napadení zdaří, je tady úskalí číslo dvě a to začíná v okamžiku, kdy se situace obrací a z agresora se stane poražený. Ale to už je jiná věc. Proč dnes začínám takto? To pochopíte vzápětí. Od pátku 23. března do neděle 25. března se sešla malá skupinka deseti nadšenců se čtyřmi australskymi honáckými psy (ACD) a 9 catahoulami na farmě Malá Morava, aby si po roce, který uplynul od prvních testů povahových vloh k pasení dobytka, na stejném místě vyzkoušela, jak je možno pokračovat dále. Sešli jsme se sice o rok starší, ale také o něco zkušenější.

      V tom uplynulém roce jsme se snažili zjistit, jak na to jdou ve světě a jak bychom mohli zkoušet vlohy svých psů my, když naši psi žijí převážně v městských bytech a k dobytku se nikde nedostanou. Tentokrát jsme se zaměřili na to, jak odvolat a nebo zastavit svého psa před stádem. To, že je to pro naše psy natolik silný podnět, že ho nelze jinak simulovat, jsme zjistili už minule.  Hlavním předpokladem pro úspěšnou spolupráci člověka a psa v takovém prostředí je ale dostatečná ovladatelnost a sebekontrola psa, které se však musí naučit.

Pasení neboli ovládání dobytka psem, je staré stovky let. Přesto není pro psa povoláním nejstarším: v dobách domestikace prvních hospodářských zvířat, koz a ovcí, nezáleželo tolik na tom, kde se stádo pase, ale nezbytnou podmínkou bylo chránit domestikovaná zvířata před šelmami. Proto vznikli silní a mohutní psi s nepříliš rozvinutým loveckým pudem, ale o to více vystupňovanou ochranou teritoria. Tito psi nepásli, spíše doprovázeli stádo, jistým způsobem ho i usměrňovali – a umějí to dodnes, ale nelze hovořit o pasení v pravém slova smyslu. Základním úkolem pro ně bylo a je stádo chránit před šelmami a zloději. Jde o skupinu horských dogovitých psů, jako je kavkazský pastevecký pes, středoasiat, čuvač, pyrenejský horský pes a podobně.

Teprve později, v Evropě až někdy ve středověku, vznikli psi, schopní stádo usměrňovat, řídit jeho pohyb a udržet ho tak na pastvině a ochránit obilí a jiné plodiny na orné půdě. Takové pasení je založeno na loveckém pudu, nebo lépe řečeno na jisté dávce loveckého pudu, který musí být usměrňován poslušností. Vznikla široká škála plemen podle místních podmínek a požadavků ovčáků. Některá jsou přechodem mezi oběma výše uvedenými skupinami, jako například beauceron, jiná jsou specializovaná – zářným příkladem je border kolie.

Dnes se v Evropě rozlišuje německé a anglické pasení. Německé je založeno více na poslušnosti a zkoušky v německém pasení vycházejí ze způsobu práce německého ovčáka a donedávna bylo jediným stylem u nás. Cvičit se tak dají i plemena jako je čuvač – dokladem toho jsou i úspěchy čuvačů na zkouškách v Nivnici, které u nás kdysi bývaly vrcholnou akcí v pasení psů. S tím také souvisí metody chovu ovcí. Způsob, kdy ovce jsou z ovčína nebo salaše dvakrát denně vyháněny a pod dohledem ovčáka a jeho psů paseny, je nazýván „salašnický“, někdy také „karpatský“. Zejména v anglosaských zemích oproti tomu převládal způsob chovu ovcí ustájených trvale na ohrazené pastvině, tzv. „oplůtkový“. Ten se dnes velmi rozšířil a také u nás je dnes základním způsobem chovu nejen ovcí, ale i skotu nebo koz.

V devadesátých letech k nám spolu s border koliemi pronikl styl, který je jim vlastní – anglické pasení. Borderka se k ovcím blíží jako vlk, přikrčená, ovce upřeně pozoruje, jako by je hypnotizovala. Na ovce svým plížením působí jako predátor. Nejen pes, ale i pasené zvíře má svoji etologii a tak jako pro psa je prchající zvíře kořist, tak pro ovce i krávy je plížící se pes predátorem, třeba vlkem.

Borderkám vrozená vlastnost přihnat ovce k ovčákovi je vlastně jen vlčí snaha nadehnat lovenou zvěř vůdci smečky, který ji strhne. Ovčák ale ovce proti psovi brání, nedovolí mu se k ovcím příliš přiblížit, takže zvířata se k němu chodí schovat. Nádherně to funguje, výcvik je vlastně jen usměrňováním vloh psa.

Přestože borderka opravdu „umí“, v některých podmínkách to není to pravé ořechové a to, co je v Anglii předností, v Austrálii nebo na Novém Zélandě potřebuje „vylepšit“ pro využití v tamních podmínkách. Tak vznikla další plemena ovčáků, jako australský honácký pes nebo novozélandský huntaway, což jsou plemena, která mají kolie a další psy z Británie jako základ, ale s následujícím odlišným vývojem a přikřížením plemen s jinými vlastnostmi vznikla naprosto nová plemena.

To ale není případ leoparda. Toto plemeno vzniklo úplně nezávisle, ze španělských plemen přilitím krve indiánských psů a pravděpodobně i krve červeného vlka, který se v té době v těchto oblastech vyskytoval. Později byl zřejmě přikřížen i beauceron, aby vylepšil pastevecké schopnosti.  Lovecký pes na divoká prasata a mývaly byl  tak používán také na shánění stád dobytka. Skot po většinu roku pobýval volně na pastvinách nikým neomezován a musel se umět sám ubránit proti vlkům a kojotům. Takový polodivoký dobytek je potom těžké zahnat jemným ovčáckým psem. Leopard musí být proto mnohem tvrdší nátury. Jejich práce je také dost odlišná od výše uvedených plemen. Psi byli prostě volně vypuštěni do terénu a po několika hodinách našel farmář dobytek shromážděný ve stádě, kolem kterého pobíhali leopardi, kteří přinutili dobytek zůstat na místě. Docela to připomíná lov na losa v severských zemích. Jediným a také nejdůležitějším povelem bylo a je pro tyto psy přivolání od stáda, protože ostatní musí psi řešit sami bez přítomnosti svého pána. Samostaná a nezávislá práce je pro catahoulu alfou a omegou jeho bytí, ale vztah k pánovi musí být velmi silný.

 Naše sestava se oproti uplynulému roku trochu změnila, přibyli mladí  psi a odrostlejší štěńata, která minule ještě nebyla na světě nebo byla příliš malá. Testy vloh byly premiérou i pro další 3 australáky.

     V pátek odpoledne vyrazila naše malá výprava z několika míst republiky a to ze Strašína u Sušice, Českých Budějovic, Opavy, Znojma, Olomouce a Brna. Moc nadějně to nevypadalo, protože všechny nás čekal po cestě jen déšt sníh a nepohoda.

     Ještěže v našem azylu, který nám poskytuje lovecká chata ve Sklenném,  nás už počasí trápit nemuselo. Do sobotního rána, jako když mávne kouzelným proutkem, bylo po dešti a tak ani silný vítr, který profukoval údolím, nás ani naše psy neobtěžoval.

     Po troše teorie, kterou si vzal na starost náš nový spolupracovník Miloš Truksa, jsme se pustili do přípravy. Jak již bylo řečno výše, pasení od psa vyžaduje jistou dávku loveckého pudu. Využívá se při tom snaha honit zvířata, která je usměrňována poslušností. Pes se také musí naučit ovládat stádo směrem a rychlostí svého pohybu. Každé zvíře má tzv. „útěkovou vzdálenost“. Při jejím překročení se snaží  této vzdálenosti znovu dosáhnout útěkem, případně útokem. Pes musí odhadnout, v jaké vzdálenosti od stáda začíná na zvířata působit. Využívá se také snahy zvířat „schovat se“ do stáda. Jedna ovce se nedá pást, bude bezhlavě utíkat kamkoliv, ale tři ovce už jsou stádo.

 Rozhodli jsme se, že tentokráte budeme testy provádět na dlouhém vodítku nebo na dlouhém laně. První úkolem pro všechny přítomné byl nácvik odložení psa vsedě nebo vleže na dálku, abychom byli schopni své psy včas zastavit před stádem. Australáci i catahouly jsou daleko tvrdší a nekompromisnější než  pastevecká plemena typu border kolie. U oveček je ovšem přílišná tvrdost spíše na škodu. Tam je třeba spíše psa krotit než ho podporovat. To jsme veděli už odminule. Rozhodli jsme se volně navázat jakoby „první lekcí“ výcviku.

     Jelikož při praktické přípravě se nevyskytly žádné problémy, přesunuli jsme se k výběhu, do kterého bylo vpuštěno stádo oveček. Zde jsme si mohli ověřit to, co jsme chvíli před tím trénovali. Úkol byl stejný pro všechny. Přehnat stádečko oveček z jedné strany podlouhlé pevné ohrady na druhou, nepouštět psy do těsného kontaktu a při přehánění trénovat odložení psa u stáda tak, aby se sehnané stádečko nerozprchlo. Tato zcela jednoduchá a přitom modelová situace zřetelně ukázala jednak zájem psa o zvířata a také ovladatelnost před stádem. Všichni psi prokázali zájem, snahu hnát dobytek a také pevnost povah – vyhnat se nedal žádný. I nejmladší catahoula, Audrey Bartlet, které je 10 měsíců, se tohoto úkolu zhostila více než dobře.  U leopardů i nového importovaného australáka (Bluespirit Binnowee Buzz) bylo vidět, že ovečky jsou pro ně příliš jemné, i když se všichni nakonec dokázali před stádem ovládnout, když k tomu dostali příkaz. Tím psi také splnili kritérium pro postup k další lekci – ovládání stáda deseti plemenných býků v několikahektarovém zimním výběhu.

     Na odpolední program, kterým byly testy u chovných býků, jsme se všichni těšili, na druhé straně tu byl i respekt z těch impozantních zvířat. Za to, že nám to bylo umožněno, bychom chtěli poděkovat majiteli farmy Waltru Kohlerovi. Tváří v tvář takovému stádu si pak člověk uvědomuje, do čeho vlastně jde. Radostné hlášky různých amatérů, jak dobře si zapásli a pohonili pár krav někde na louce, kolem které šli, prozrazují pouze to, že nemají vůbec představu, co mohou způsobit, když se jim podaří dát stádo do nekontrolovaného pohybu. Ohrožují tak nejen život svého psa a někdy i svůj, ale také cizí majetek, tj. samotný dobytek, který má statisícové hodnoty.

Tentokrát bylo stádo v opravdu hodně velkém výběhu s protékajícím potokem, kopečky a dolinami. To mělo dvě nevýhody. Ti, kteří byli mimo výběh, neviděli, co se děje za horizontem, a pokud se stádo rozhodlo běžet na druhou stranu, znamenalo to sprintovat poměrně daleko členitým terénem.

Úkol byl jasný, nováčci (kromě dvou účastníků předcházejících akcí, neměl žádný ze psů s těmito zvířaty potřebné zkušenosti) měli za úkol přehnat stádečko býků na pastvině. První nastoupil do akce „starý mazák“ Crawdad's Toledo. Tomu se podařilo stádo rozpohybovat, jen jeden majestátní býk odmítal opustit bažinu, ve které se mu evidentně zalíbilo. Bylo však jen dílem okamžiku, než Toledo nastoupil jako vždy a rebel pelášil za stádem. I u býků, stejně jako v předešlém případě u oveček, jsme  trénovali odložení v malé vzdálenosti od stáda a následné přemístění stáda do předem určeného prostoru. U býků pracovali psi na desetimetrovém laně.  Každý pes vcházel do výběhu samostatně se svým majitelem a dále již pokračovali pod dohledem Miloše Truksy. Vše jistila jako obvykle nejen svým odborným dohledem, ale i osobní účastí Marika Špárníková, zootechnička farmy. Marika je sama majitelka tří  australáků, které farma pro práci s dobytkem využívá, takže má s takovou prací opravdu velké zkušenosti. Její psi jsou však úspěšní i na výstavách.

      Abychom zmenšili prostor, ve kterém jsme se ve výběhu pokoušeli manipulovat s dobytkem, dostala Sońa Plocrová se svým psem A'Gwynem Blue Balmoral Moravia speciální úkol. Díky své ovladatelnosti a poslušnosti mohl tento ACD vykonávat funkci zábrany. V okamžiku, kdy se stádo rozhodlo překročit linii, která pro nás byla přijatelná,  vysílala Soňa svého psa proti stádu a otáčela ho tím nazpět.

Ani tady nebylo pochyb, že každý ze zúčastněných psů by mohl být úspěšně vycvičen pro ovládání stáda. Všichni prokázali mimořádný zájem a odvahu a dostatečnou ovladatelnost na laně. V případě Gwyna se ovšem prokázalo to, co tvrdí nestor chovu catahoul v Americe, Tom Stodghill. Ten doporučuje nechat mladé psy pracovat u stáda se starším zkušeným  tak, aby se naučili využívat své instinkty a samostatnost, a pak teprve přikročit k důslednějšímu výcviku poslušnosti. Přílišná poslušnost totiž omezuje rozhodování psa a nedovolí mu rozvinout samostatně myšlení a práci. Proto je vždy třeba najít rozumný kompromis, který psovi umožní řešit některé situace podle svého vlastního (a většinou správného) instinktu, než od něj za každé situace vyžadovat naprostou poslušnost, která pak jeho rozhodování znemožní a může ho dostat do nebezpečné situace díky špatnému odhadu nebo nezkušenosti jeho pána. 

       Testy v terénu skončily, protože býci začínali být unavení, a my se vrátili zpátky na loveckou chatu ve Sklenném. Ofoukáni větrem, ale s dobrým pocitem, že vše se zdařilo, všichni psi reagovali tak, jak měli, a pokud by jim bylo souzeno někdy v budoucnu u dobytka dlouhodobě pracovat, nebudou s tím mít žádné zásadní problémy. Večer v klidu a pohodě se rozproudila přátelská diskuse. Všichni jsme se shodli na tom, že je velice dobré, že se můžeme učit jeden od druhého. To, že člověk pozná svého psa za takových okolností, má obrovskou hodnotu. Při podobných testech  se naučíte znát reakce svého psa, ale uvědomíte si také to, jak je těžké a nebezpečné pracovat s dobytkem. To je pro člověka z města, značně odtrženého od této problematiky, velmi cenná zkušenost. 

Všichni dnes už víme, že ani tyto, v pořadí již druhé testy, nebyly našimi  posledními. Naši hostitelé přislíbili, že pro příště zajistí pevnou kovovou ohradu pro třídění dobytka a budeme moci vyzkoušet další možnosti, které takové uspořádání nabízí.

     Nedělní ráno, třetí den našeho pobytu a my jsme nevycházeli z údivu. Azurová obloha, sluníčko svítilo a tak jsme vyrazili směrem k česko-polské hranici na Kralický sněžník. Asi po 2 km pochodu jsme se dostali do nadmořské výšky, kde ležel ještě sníh. A pak už jen sešup dolů  v tajícím sněhu, společný oběd, poslední zamávání a cesta ku domovům. Na té už každý z nás přemýšlel jak to bude krásné, až se potkáme znovu.

RNDr. Helena Synková CSc.

Ing. Gerhard Stein

Miloslav Truksa